Palachův čin a reakce katolické církve

Na protest proti nastupující totalitě, kapitulantské politice československého vedení i rezignaci obyvatel Československa se ve čtvrtek 16. ledna 1969 okolo 13.30 hodin v Praze na Václavském náměstí veřejně upálil dvacetiletý student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach, který po třech dnech v nemocnici na následky popálení zemřel.

Vatikánský list L'Osservatore Romano informoval o Palachově činu dne 22. ledna 1969 v článku Hranice, kterou nelze překročit a o den později v článku Svoboda zemřít. Posledně zmíněný článek sice uznal jeho gesto za obdivuhodné, upřímné a ryzí, neboť naznačilo jeho připravenost zemřít za svobodu a osvobození i odhodlání přinést nejvyšší oběť, nicméně zdůraznil, že život je nám dán od Boha, že je to statek, jehož absolutním pánem není člověk sám, a s nímž nemůže nakládat podle vlastního uvážení. Všichni, kdo věří, pokračoval vatikánský list, vědí, že bývá mnohdy větším hrdinstvím umět žít a pracovat v těžkých okolnostech, umět trpělivě vytrvat v důvěře, že Bůh, který dopouští zlé, nikdy neopouští těch, kdo v něho důvěřují. Dne 22. ledna o Palachově činu hovořil rovněž papež Pavel VI., který během pravidelné středeční generální audience vyjádřil své sympatie Československu.

Palachův pohřeb se dne 25. ledna stal - za účasti více než sto tisíc osob - významnou a tichou demonstrací odporu proti okupantům. Téhož dne vystoupil ve vatikánském rádiu již těžce nemocný pražský arcibiskup kardinál Josef Beran, od roku 1965 žijící v Římě, který prohlásil: Skláním se před jeho hrdinstvím, i když nemohu schválit jeho zoufalý čin. Zabít se není nikdy lidské. To ať nikdo neopakuje. Zato ale ať mají všichni před očima velký ideál, pro který on obětoval svůj mladý život. Tento jeho ideál je v jádru dobrý a šlechetný: dát život jednoho za blaho všech. Byla to láska k naší vlasti, touha po její svobodě, byl to úmysl vyburcovat její mravní síly, byla to věrnost k dějinám našeho ušlechtilého a statečného národa, byla to snaha zajistit mu pokoj a mír.

Během tradiční modlitby Anděl Páně téhož sobotního dne, 25. ledna, vyjádřil opět papež Pavel VI. sympatie Československu a vyslovil svoji soustrast. Třebaže zdůraznil vědomí solidarity světového mínění s utrpením národa, jehož svoboda je umlčována, podobně jako kardinál Josef Beran odmítal schválit tragickou formu tohoto svědectví. Prohlásil, že můžeme podržet jeho hodnotu, která staví na nejvyšší místo oběť vlastního života a lásku k druhým, a požádal věřící celého světa o modlitbu za Československo.

Jiný církevní hodnostář, litoměřický biskup Štěpán Trochta, souzněl s ostatními českými biskupy, kteří byli ve shodě s vyjádřením Josefa Berana i Pavla VI. Vy, kdož jste se snad rozhodli jít za ním na smrt, pronesl Štěpán Trochta, pro velké lidské ideály, jděte s nimi, s těmito ideály do života a neste Janovu pochodeň života! Velkou pozornost věnoval Palachovu činu a jeho odkazu například pozdější významný kněz a teolog Tomáš Halík, tehdejší student sociologie a filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, který v jeho akci oceňoval zejména sílu jeho mravního charakteru a oběť vlastního života.

Ačkoliv církevní představitelé včetně papeže odmítli tragickou formu jeho oběti, ocenili význam jeho činu pro pravdu, svobodu a demokracii i jeho odhodlání pracovat a obětovat se pro společné dobro lidu. Vatikánské rádio během dalšího vysílání neváhalo zdůraznit, že odkaz Jana Palacha a jeho oběť vyburcovaly mravní síly národa k naději, že pravda zvítězí a lidé budou moci žít svobodně podle svého přesvědčení.

in: Katolický týdeník, 3, roč. 30, 2019, s. 4

Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy ve 20. letech 20. století

Vznik československého státu na podzim 1918 přinesl do duchovního i církevního života země řadu nových podnětů, které se rovněž promítly do roviny politicko-společenského vývoje a formovaly podobu katolické církve v zemi. Dramatické změny po vzniku Československa poznamenaly rovněž formaci kněží, v níž na pražské univerzitě přetrvávala z doby habsburské monarchie poměrně neuspokojivá situace.

Zatímco čeští a němečtí bohoslovci nerozdělené teologické fakulty sídlili ve společném semináři v historické budově Klementina na Starém Městě, jejich výuka probíhala pro špatný stav střechy semináře ve druhém patře rušného obchodního domu ve Spálené ulici na Novém Městě.

Poněvadž se tato situace nadále ukazovala jako neudržitelná, zejména kvůli nevyhovujícím prostorám, prosazoval od přelomu 10. a 20. let 20. století nový pražský arcibiskup František Kordač - s ohledem na pokles počtu bohoslovců od doby první světové války, a tedy volnější prostory - přestěhování fakulty ze Spálené ulice do Klementina a její sloučení s arcibiskupským seminářem. Když však zástupci fakulty a semináře tuto možnost odmítli, přestěhovala se do areálu Klementina Husova československá evangelická bohoslovecká fakulta, přičemž Katolická teologická fakulta setrvala ve Spálené ulici až do poloviny 20. let.

Pokud trpěla katolická církev po roce 1918 výstupy statisíců osob, které ji vnímaly jako spoluviníka rakouského útisku a spojovaly s konzervatizmem bývalé habsburské monarchie, projevilo se to rovněž v poklesu počtu studentů teologie. Na základě dobových statistik studovalo na bohoslovecké fakultě v Praze v roce 1921 dvacet sedm posluchačů, na bohoslovecké fakultě v Olomouci osmdesát šest a na Husově evangelické fakultě třicet. Když k tomuto číslu připočteme počet studentů v diecézních seminářích, studovalo bohosloví v českých zemích v roce 1921 sto sedmdesát dva katolických bohoslovců a třicet evangelických včetně šesti žen.

Počet vysokoškolských pedagogů teologické fakulty v Praze činil deset akademických pracovníků, kteří působili na katedrách biblistiky, fundamentální teologie, věrouky, církevních dějin, práva, morální a pastorální teologie. Mezi nejvýznamnější autority fakulty patřily ve 20. letech profesor biblistiky Jaroslav Sedláček, profesor dogmatiky Vojtěch Šanda, profesor církevních dějin Josef Cibulka, profesor morální teologie Josef Kachník, profesor pastorální teologie Josef Čihák a další.

Situace teologické fakulty byla předmětem jednání na četných biskupských konferencích, např. v lednu 1920 či v říjnu 1922. Na posledně zmíněné konferenci se jednalo především o nezbytnosti reformy teologického studia. Pro pražského arcibiskupa, českého primase a kancléře teologické fakulty Františka Kordače představovaly navrhované změny - rozumějme ze strany katolické hierarchie - prohloubení kvalifikace kněžského tábora v boji s reformním hnutím uvnitř duchovenstva, jež hrozilo narušením jednoty katolické církve. Velmi intenzívně se též jednalo o budoucnosti teologické fakulty s ohledem na její vyčlenění z rámce Univerzity Karlovy požadované zejména těmi, kdo ji považovali za nevědeckou a zpátečnickou instituci, případně sdíleli dobový antikatolicizmus.

Poněvadž se měla duchovní obroda každého kněze realizovat podle arcibiskupa prostřednictvím vzdělání a prohloubením výchovy v duchu askeze, předložil František Kordač projekt reformy bohosloveckého studia v návaznosti na dořešení problému výběru budoucích kněží z rodin aktivních katolíků procházejících diecézními semináři. Základním kamenem inovace studia se měla stát rozšířená výuka teologie a filozofie, která se opírala o scholastiku, ale současně přihlížela k výsledkům moderních přírodních věd.

František Kordač, v hlubokém a upřímném zájmu o záležitosti formace kněžského dorostu pro duchovní službu, doporučoval položit větší důraz na sociologii jako vědu umožňující duchovenstvu lépe chápat a adekvátně reagovat na sociální problémy doby jako důsledek rozvoje moderní industriální společnosti. Velký úkol uložil současně církevním historikům, kteří měli na základě studia pramenů vatikánské provenience kriticky zhodnotit období husitské revoluce a evropské reformace, čímž přispět k obnovení slávy katolické církve v Čechách.

Důraz na intelektuální výchovu spojoval pražský arcibiskup s akcentem mravní výchovy, kdy čerpal z vlastních zkušeností dlouholetého pedagoga působícího mezi bohoslovci. Výše zmíněné úvahy ve vazbě na citelný nedostatek kléru po roce 1918 zřejmě uspíšily rozhodnutí Františka Kordače o stavbě budovy arcibiskupského semináře v Dejvicích.

Významným impulzem Kordačových snah se stal list papeže Benedikta XV. československým biskupům Saepe nobis z listopadu 1921, který reagoval na složitou situaci mezi českými kněžími po vzniku Československé republiky. Za jednu z příčin neutěšeného stavu považoval nedostatečné vzdělání kněžstva, přičemž otázku kvalitní pastorační činnosti kněží dával do souvislosti s vírou lidí. Byl přesvědčen, že duchovní musejí působit ve společnosti vahou celé své osobnosti jako vzor. V reakci na papežův list požádala teologická fakulta v červenci 1923 o prodloužení studia teologie ze čtyř na pět let, což se nakonec - k nevoli ministerstva školství a národní osvěty - od akademického roku 1927/1928 prosadilo.

Proto František Kordač od roku 1926, se značnou vřelostí a zájmem, přijímal domácí i zahraniční podněty k tzv. laickému apoštolátu, který nabízela Katolická akce papeže Pia XI. Z popudu biskupské konference konané v říjnu 1927 v Praze byl navíc postaven do jejího čela. František Kordač se podílel na vydání pastýřského listu ke Katolické akci, pracoval na redakci jejího organizačního řádu a předsedal hlavním poradám, čímž se brzy stal jedním z nejvýznamnějších organizátorů Katolické akce v Československu. Kordačovy zásluhy o výchovu a vzdělávání českého duchovenstva jsou dodnes nesporné, nicméně dosud málo známé.

Post děkana teologické fakulty zastával ve 20. letech zmíněný Vojtěch Šanda, který poprvé vstoupil do širšího povědomí vatikánských církevních kruhů během své cesty do Říma v létě 1919. Tehdy byl členem čtyřčlenné kněžské delegace, která se setkala s papežem Benediktem XV., jemuž předložila seznam požadavků reformních kněží a požádala jej o jejich povolení. Požadavky se týkaly českého patriarchátu, účasti laiků na řízení církve, liturgie v národním jazyce, úpravy patronátního práva a reformy kněžského studia; papež je však odmítl.

Podruhé se jeho jméno stalo předmětem československo-vatikánských jednání v souvislosti s obsazením postu prvního československého vyslance u Svatého stolce. Třebaže o jeho jmenování uvažovaly předem české reformní kruhy, apoštolský nuncius v Praze Clemente Micara jej v listu státnímu sekretáři Pietru Gasparrimu označil za nebezpečného člověka, jehož odchod ze země by jistě mnozí rádi uvítali. Prvním zástupcem Československa v Římě se následně stal historik a diplomat Kamil Krofta, protestant.

Rozsáhlá novostavba semináře, bohoslovecké fakulty a kostela sv. Vojtěcha v Dejvicích z let 1925-1927 byla už ve své době označována současníky za životní odkaz pražského arcibiskupa Františka Kordače. To, o čem snily předcházející generace, co se nepovedlo žádnému předchůdci v dobách mnohem příznivějších, se stalo dílem obětavého a prozíravého pětasedmdesátiletého kněze a učitele. V Dejvicích se Františku Kordačovi podařilo soustředit českou a německou teologickou fakultu i se semináři pod jednu střechu, čímž překonal dobové nacionální antagonizmy.

Proti stěhování fakulty na pražskou periferii do arcibiskupského semináře v Dejvicích se postavil v memorandu ze dne 10. května 1926 profesorský sbor. Na podzim 1927 nakonec fakulta v čele se zmíněným děkanem Vojtěchem Šandou přání arcibiskupa F. Kordače, který hrozil stížností u římské Kongregace seminární a univerzitní, vyhověla a přestěhovala se - s výjimkou semináře profesora Josefa Cibulky, který stál v čele odporu proti přesunu z centra města - do Dejvic.

S ohledem na československo-vatikánské vztahy v meziválečném období musíme zdůraznit, že se spory ohledně finančního zajištění studia teologie v Dejvicích staly jednou z příčin konfliktu mezi pražským arcibiskupem Františkem Kordačem a třetím apoštolským nunciem v Praze Pietrem Ciriacim. Posledně zmíněný církevní představitel vytýkal arcibiskupovi levný prodej budovy Klementina, přičemž nebyl spokojený ani s poměry na arcibiskupských statcích a s prodejem malostranské seminářské zahrady. Nedorozumění panovalo rovněž kolem realizace Katolické akce i obsazení místa pražského pomocného biskupa, kdy arcibiskup odmítl vměšování vatikánských představitelů do svých kompetencí.

Nespokojenost vatikánského diplomata došla tak daleko, že v podrobné situační zprávě do Vatikánu, datované v říjnu 1928, označil pražského arcibiskupa za nemocného a starého muže, jenž již nezvládá svěřené úkoly, které jsou nad jeho síly. V další zprávě vyjádřil Pietro Ciriaci znepokojení nad nevyhovující správou pražské arcidiecéze, kterou označil za nejhůře spravovanou část republiky, kde výrazně klesá počet věřících. Vyslovil se proto ve prospěch Kordačova nahrazení mladým a rozhodným hodnostářem, který by tyto naléhavé úkoly řešil horlivější pastorační činnosti, zejména při misijní činnosti mezi lidem, duchovních povoláních, formaci učitelů a v neposlední řadě řešení složitých školských otázek. Jeho rozsáhlé relace do Vatikánu z přelomu 20. a 30. let 20. století byly s největší pravděpodobností příčinou Kordačovy nedobrovolné rezignace na post pražského arcibiskupa v červenci 1931.

Literatura:

MAREK, Pavel - ŠMÍD, Marek, Arcibiskup František Kordač. Nástin života a díla apologety, pedagoga a politika, Olomouc 2013.

NOVOTNÝ, Vojtěch - VAŇÁČ, Martin - KUNŠTÁT, Miroslav, Biografický slovník katolických teologických fakult v Praze 1891-1990, Praha 2013.

NOVOTNÝ, Vojtěch, Katolická teologická fakulta 1939-1990. Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století, Praha 2007.

in: Doxa. Zpravodaj Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy 5, 2018-2019, č. 1, s. 24-25

Katoličtí intelektuálové v období první Československé republiky

Výrazný směr uvnitř katolické církve představovali v meziválečném Československu katoličtí intelektuálové - spisovatelé, básníci, kněží, řeholníci a politici -, kteří byli nespokojeni s postavením katolické církve i náboženského života po roce 1918, kdy se cítili jako katolíci poněkud upozaděni. Mezi nejvýznamnější z nich patřili Jaroslav Durych, Jakub Deml, Jan Zahradníček, Jan Scheinost, Rudolf Ina Malý, Josef Konstantin Miklík či Silvestr Maria Braito. Je však obtížné tuto skupinu hodnotit jako jednolitý proud, protože jej nikdy netvořila - jednotliví intelektuálové vystupovali převážně samostatně, v rozdílných periodicích(časopisy Na hlubinu, Obnova, Rozmach, Řád, Tak či Třetí generace), v různých dobách první republiky a s odlišnou intenzitou. Aktivity katolických intelektuálů záležely na povaze a volbě každého z nich.

Společným cílem katolických intelektuálů bylo vybudování něčeho, co bychom mohli označit termínem křesťanský stát. Ve svých dílech oponovali tito muži myšlenkám humanity, individualizmu, zásadám rovnosti, socialistickým a komunistickým ideologiím a vyjadřovali se skepticky k demokracii, liberalizmu, kapitalizmu, stranictví a demokracii obecně. Ještě více než tyto politické teorie kritizovali praktický život první republiky a jednotlivé její představitele (prezidenta Tomáše G. Masaryka, ministra zahraničí E. Beneše, spisovatele K. Čapka atd.), což dávali najevo převážně na ideovém poli skrze kulturně-politickou kritiku.

Kritičtí vůči demokracii byli katolíci především proto, že demokratické uspořádání relativizovalo všechny pozitivní a jim blízké hodnoty, rozkládalo společenský řád, nastolovalo abstraktní rovnost a pomýlenou svobodu lidí. V jejich dílech získala demokracie oligarchický, anarchistický a ateistický nádech, čehož důkazem byla zdánlivá vláda všech vrstev společnosti, podle katolíků nicméně vláda stranických klik a politických aparátů, kterou doprovázely úpadek autority, korupce, nedostatek kázně a náboženská vlažnost. Proti demokracii vyzvedávali především hodnoty katolického univerzalizmu a korporativního a stavovského řádu. Věřili, že se jim příklonem k autoritativní formě vlády podaří obnovit přirozené hodnoty, zejména mravní a duchovní, které demokracie postrádala.

Je proto pochopitelné, že ve svých dílech zdůrazňovali řád, hierarchii, mravnost, úctu k zemi a k půdě, posvěcené tradicí a prací. Opírali se o texty Nového zákona i papežské encykliky, ale názorově se lišili v praktické realizaci jejich zásad. Písmo jim představovalo nejvyšší náboženskou, etickou a filozofickou autoritu, s níž měly být podle Jaroslava Durycha všechny zákony v zemi v souladu. Katoličtí intelektuálové byli radikalizováni představou, že jako představitelé katolické většiny v národě nesmějí uvolňovat svá místa nekřesťanům, přičemž cítili odpovědnost věrně podporovat křesťanský program, který měl vytvářet podobu tohoto světa. Inspirativní praxí jejich ambicí představoval stavovský stát v Rakousku ve 30. letech.

Katolíky navrhovaný systém politického uspořádání - autoritativní vláda osvícených charismatických vůdců-katolíků, která se těšila důvěře většiny katolického národa - je dnes nepřijatelný. Rovněž ve své době se jednalo o utopii, neboť i sami katoličtí intelektuálové nevěřili, že by jimi navrhovaná přestavba společenského řádu představovala v nábožensky víceméně indiferentních českých zemích efektivní a fungující politický systém. Byl to nejen marný pokus získat katolické církvi sebedůvěru a postavit ji do čela společenského dění, ale především zoufalá snaha nepočetného katolického okruhu zabránit sekularizaci, ateizaci a liberalizaci a posílit náboženskou hrdost české společnosti.

in: Katolický týdeník, 43, roč. 29, 2018, s. 5

Vatikán a srpen 1968

V době pražského jara stál v čele katolické církve Pavel VI., vlastním jménem Giovanni Battista Montini, jenž se stal papežem v červnu 1963 ve věku 65 let. Rodák z malého severoitalského města Concesio byl vysvěcen na kněze v roce 1920 v Brescii. Po studiu na Papežské univerzitě Gregoriana působil krátce jako nižší vatikánský diplomat v Polsku a po návratu z Varšavy vstoupil do služeb státního sekretariátu. Ve 30. letech se stal tajemníkem papežovy pravé ruky státního sekretáře kardinála Eugenia Pacelliho, čímž výrazně kariérně postoupil. V roce 1954 se stal milánským arcibiskupem a o čtyři roky později kardinálem. Jako arcibiskup projevoval upřímný zájem o sociální otázky, pozornost stavbě nových kostelů, hluboký pastorační vhled do života dělnických vrstev a běžný život katolických věřících. Jako papež pokračoval jak ve vnitřní reformně katolické církve, tak v novém kurzu její zahraniční politiky, kdy přispíval k dialogu s politickými představiteli zemí východního bloku.

Oficiální vatikánský list L'Osservatore Romano neinformoval o dění v Československu teprve dne 21. srpna, ale již dříve, kdy na přelomu července a srpna 1968 probíhala jednání československé a sovětské delegace v Čierne nad Tisou a v Bratislavě. Při jedné z tradičních středečních generálních audiencí papež před českými a slovenskými poutníky prohlásil: "Jak často na vás myslíme, zvláště v těchto dnech úzkosti a naděje, modlíme se za vaši zemi a jsme vám, milování synové a dcery, velmi vděčni za svědectví věrnosti katolické víře a katolické církvi. Nechť Bůh žehná vaší zemi, nechť žehná vám, nechť vás utvrdí ve věrnosti vlasti i Kristu Pánu!" O týden později, dne 7. srpna, hovořil Pavel VI. během generální audience o Československu v podobném duchu: "Věřte, že se za vás modlíme a každý den vzpomínáme na vaši vlast, a to s velkými sympatiemi, s jakými se na vás dívá celý křesťanský a civilizovaný svět."

Dne 21. srpna, kdy se shodou okolností konala pravidelná středeční audience, Pavel VI. ke dvěma delegacím poutníků z Československa pronesl: "Z četby dnešních ranních novin se dovídáme, že na vaši zemi, na Československo, se valí těžké události. Násilný ráz, kterým se vyznačují, nemůže v našem srdci nevzbudit velké obavy, jež se spojují s těmi, které jistě naplňují celý ten národ a znepokojují také světové veřejné mínění." Krátce poté dodal: "Doufáme, že nedojde k násilným a krvavým srážkám a že nebude porušena důstojnost a svoboda lidu, který je žárlivý na své osudy. Je naše přání, aby rozvaha převládla nad každým důvodem ke konfliktu a aby byl zajištěn mír pro občanské spolužití národů, o něž se jedná. Neopomineme se vroucně modlit na tyto úmysly a pamatujte na to i vy ve svých modlitbách."

Vatikánský list L'Osservatore Romano informoval o dění v Československu po invazi vojsk Varšavské smlouvy - s ohledem na noční uzávěrku novin - dne 22. srpna 1968 na titulní straně v článku Vstup sovětských vojsk na československé území. Již v podtitulu článku sdělil čtenářům vše podstatné: Sověti mají podporu polských, maďarských, bulharských a východoněmeckých vojsk. Hlavní centra země jsou okupována. Pražské autority vyzvaly vojsko a národ, aby nekladly odpor.

Dopoledne téhož dne odcestoval papež Pavel VI. na 39. mezinárodní eucharistický kongres do kolumbijské Bogoty. Svatý otec se současně účastnil následného zasedání generální konference biskupů Latinské Ameriky a Karibiku v kolumbijském Medellínu. Byla to jediná apoštolská cesta Svatého otce do zahraničí v roce 1968, proto byla dlouhodobě a pečlivě připravována. Ještě před odletem vzpomněl Pavel VI. na letišti Fiumicino nedaleko Říma na těžký úděl Československa, když prohlásil: "Nemohu vás však opustit a všechny, kteří budete sledovat tyto okamžiky našeho odjezdu a naslouchat našemu hlasu v televizi nebo v rozhlase, aniž bych vám svěřil velkou hořkost a velké obavy, které mi leží na srdci pro události v Československu... Zdá se, že znovu chce síla zbraní rozhodovat o osudu národa, o jeho nezávislosti, o jeho důstojnosti; klid Evropy je otřesen, pokoj světa je v sázce, a mír, který vyspělá osoba hledá a buduje vedena také křesťanským duchem, který se nedá potlačit, po tolika krutých zkušenostech minulých i přítomných válek, je ukrutně zraněn; kéž by Bůh dal, aby to nebylo smrtelně."

V katedrále sv. Petra v Římě i na jiných místech Evropy mezitím sloužili čeští a zahraniční kněží mše za Československo a věřící lidé zapalovali svíce k poctě patrona českých zemí sv. Václava. Papež o situaci v Československu během své apoštolské cesty po Kolumbii veřejně sice nehovořil, nepřestal však na ni myslet; byl o ni ostatně informován prostřednictvím vatikánských církevních kruhů i od komunistickým režimem vyhnaného pražského arcibiskupa Josefa Berana. Dne 25. srpna přicestoval papež z Jižní Ameriky zpět do Říma. K událostem v Československu se opět vrátil během generální audience ve středu o tři dny později v přítomnosti 300 českých a slovenských věřících v čele se slovenským biskupem žijícím v Itálii Pavlom Hnilicou.

Přestože se papež Pavel VI. o dění v Československu velmi intenzívně zajímal i nadále a osobně s jeho lidem soucítil, jeho oficiální projevy byly v souvislosti s odsouzením invaze zdrženlivé. Papežova podpora Československu připomínala v mnoha aspektech postoj jeho předchůdce Pia XI., který ve vatikánském rozhlase v den zahájení mnichovské konference dne 29. září 1938 přednesl emotivní mírový projev, v němž se postavil na stranu poníženého Československa.

in: Katolický týdeník, 35, roč. 29, 2018, s. 8

Kněz a politik Andrej Hlinka

Pro čtenáře Katolického týdeníku není pravděpodobně překvapivé, že komunistická éra prosazovala jednostranné, povrchní a tendenční vidění naší církevní minulosti. V jejích očích se právě slovenský kněz Andrej Hlinka, o němž v tomto článku pojednáváme, stal ztělesněním tzv. slovenského klerofašizmu. Tento nepřítel Československa tak byl líčen jako fanatický kněz a klerikál, zarputilý fašista, který svým odporem k centralizmu a demokracii vyjadřoval odstředivý slovenský nacionalizmus. Mnohé aspekty tohoto hodnocení však česká historiografie neopustila ani po roce 1989, takže dodnes vnímá Andreje Hlinku jako zatvrzelého, radikálního a neústupného nacionalistického politika, který se v průběhu první československé republiky, zejména však ve 30. letech 20. století, postupně utvrzoval v přesvědčení, že nejen manželství s Maďary, ale rovněž s Čechy se nevydařilo.

Kdo však byl Andrej Hlinka? Rodák z Černové u Ružomberka (* 1864) vystudoval piaristické gymnázium v Ružomberku. Po maturitě se rozhodl pro studium teologie, které dokončil v semináři při Spišské kapitule, kde byl v roce 1889 vysvěcen na kněze. Po působení na slovenském venkově se trvale usadil v Ružomberku. Od mládí byl politicky činný v křesťansko-demokratické lidové straně, čehož současně využíval k šíření osvěty mezi vesnickým lidem středního Slovenska. Během krátké doby se stal redaktorem Ľudových novín, založil Ľudovou banku a tiskárnu v Bratislavě. Pro konflikt se svou maďarskou vrchností jej spišský biskup Alexander Párvy před první světovou válkou zbavil farského úřadu a nechal dokonce uvěznit, když se předtím Andrej Hlinka vyslovil proti národnostnímu útlaku v Uhrách.

Po vzniku Československa na podzim 1918 se Andrej Hlinka přihlásil ke společnému státu Čechů a Slováků. Jeho podpis tak nalezneme mezi signatáři Martinské deklarace z října téhož roku. Po celou dobu existence první Československé republiky (1918-1938) stál na pozicích autonomie, nikoliv separatizmu, kdy ostře kritizoval především ideu čechoslovakizmu, jež dostatečně nezohledňovala slovenský národ v republice. Odmítal současně totalitní režimy, nacizmus a komunizmus, třebaže mu byly sympatické některé projevy autoritativního režimu v Itálii.

Andrej Hlinka byl kritikem centralistické správy země ústředními orgány sídlícími v Praze, kdy zemské orgány disponovaly jen omezenými pravomocemi. Třebaže byli větší účasti Slovenska na přímém řízení státu nakloněni i mnozí čeští politici, v meziválečném dvacetiletí se neprosadila. Poválečné strádání Slovenska, kde se plně projevovaly těžkosti soužití s hospodářsky silnějším českým partnerem, přetrhané obchodní vazby s Maďarskem, pronikání cizího kapitálu na Slovensko, špatná dopravní infrastruktura, vyšší daně, nižší mzdy, horší konkurenceschopnost, nedostatek zboží, pokles průmyslové výroby, vyšší nezaměstnanost či nedůsledná unifikace byly zpolitizovány - Andrej Hlinka je pociťoval jako diskriminaci - a tvořily živnou půdu autonomistického hnutí ve 20. a 30. letech.

Ačkoliv se Andrej Hlinka po roce 1918 jevil jako žhavý kandidát na slovenský biskupský stolec, veškeré šance ztratil po své misi na mírovou konferenci do Paříže, kde agitoval proti Československé republice. Po návratu do Československa byl zatčen a držen v internaci na Mírově, v Brodku a v Praze. Toto neumístění v církevní hierarchii mu však na druhé straně umožnilo rozsáhlejší politickou činnost, kde se na půdě parlamentu jako předseda Hlinkovy slovenské ľudové strany profiloval jako rozhodný bojovník za práva Slováků. V Národním shromáždění v Praze zasedal v letech 1918-1938.

Jako člen výboru Matice slovenské, předseda Spolku svatého Vojtěcha, skvělý organizátor a emotivní řečník se Andrej Hlinka stal nepřehlédnutelnou postavou slovenského náboženského a politického života. V roce 1924 byl dokonce Piem XI. jmenován papežským komořím a o tři roky později apoštolským protonotářem. V politice měl nejprve blízko ke Šrámkově Československé straně lidové, pro neshody ohledně požadavku autonomie se však ve 30. letech sblížil s Rázusovou evangelickou Slovenskou národní stranou.

Zřejmě nejostřejší bitvy svedl Andrej Hlinka na ideovém poli první Československé republiky s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem a ministrem zahraničí Edvardem Benešem, kteří jakýkoliv útok vůči Československu považovali za útok na ně samotné. Mezi Hlinkovy slavné projevy v meziválečném dvacetiletí patří vystoupení v rámci Pribinových slavností v Nitře v létě 1933, kde se otevřeně vyslovil za autonomii Slovenska. V závěru roku 1935 se stal - po abdikaci Tomáše Garrigua Masaryka - klíčovou osobností prezidentské volby, jehož hlas se v nadcházející volbě jevil jako významný. Po jistém váhání se nakonec vyslovil pro kandidaturu Edvarda Beneše a jeho volbu podpořil.

Dosažení autonomie Slovenska bylo současně vítězstvím slovenského politického katolicizmu v čele s Hlinkovou slovenskou ľudovou stranou, třebaže se jí sám hlavní vůdce lidoveckého tábora na Slovensku Andrej Hlinka nedožil; zemřel dne 16. srpna 1938 v Ružomberku. Rozhodující politickou moc získala postupně HSĽS, která začala postupně odstraňovat parlamentní demokracii a budovat autoritativní stát s jedinou politickou stranou, jejíž oporou byla známá polovojenská organizace Hlinkova garda, jež ve svém názvu zneužila jméno mrtvého představitele slovenského národního života. Třebaže vnímání Andreje Hlinky dodnes slovenskou společnost rozděluje, pro mladou nastupující generaci zůstává často bohužel osobou buď neznámou, nebo známou pouze povrchně.

in: Katolický týdeník, 33, roč. 29, 2018, s. 8